Nesmíme se bát odpovědnosti, říká první místopředseda Jiří Růžička
30.05.2019
Vyučil se mechanikem měřících přístrojů, následně absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, Československo reprezentoval ve skoku o tyči a jeho životní křižovatky
jej nakonec zavedly až do Senátu. Za důležité pro fungování země považuje první místopředseda Senátu Jiří Růžička vzdělávání a v politice odvahu převzít odpovědnost za
rozhodnutí.
Přes čtyřicet let učíte, téměř třicet let jste ředitelem jednoho úspěšného pražského gymnázia. Vyučil jste se mechanikem měřící a regulační techniky, co Vás přivedlo k tomu studovat dál a stát se učitelem?
Především jsem tehdy na škole poznal spoustu zajímavých lidí, kteří mně ukázali nové obzory. Nadto to bylo v polovině šedesátých let, kdy společnost žila mimo jiné kulturou a literaturou a v té době jsem už i hodně sportoval a během tréninků jsem potkával mnoho úžasných lidí, kteří se věnovali oborům jako právě literatura, které mi přišly zajímavější než ten můj.
Literaturu a tělesnou výchovu jste nakonec vystudoval. Váš nejoblíbenější autor?
Tak to není vůbec jednoduchá otázka, autorů jsem přečetl mnoho a mám jich více oblíbených v české i světové literatuře. Překvapivé možná je, že jsem vášnivý čtenář poezie. Problém je, že za svůj život jsem už toho přečetl tolik, že už mi přijde, že se to vše opakuje. V současné době čtu hodně literaturu faktu, skutečný život je podle mě daleko zajímavější než literární postavy.
Jak moc je náročné poutavě učit?
Když jsem učil, tak jsem vždy učení vnímal jako širší proces. Studenty jsem se snažil uvést do doby, kdy například vybraná literatura vznikala a proč ti autoři byli tací, jací byli. Pak už jsem to nechával na nich, aby si hledali další informace či souvislosti. Učitel nemůže žákům předkládat jeden pohled na svět, vytvořit si konkrétní názor musí sami.
Jste mimo jiné spoluautorem projektu zážitkových kurzů pro středoškoláky…
Rozvoj osobnosti je někdy důležitější než učení samotné. Škola nemůže být jenom překladištěm informací, měla by působit na rozvoj osobnosti dospívajícího člověka, člověk je v tomto věku velmi tvárný. Dali jsme kdysi dohromady projekt, který se zaměřuje na děti při přechodu do středoškolského života, což je důležitý mezník. A tak vznikl kurz „GO“, který je založen na tom, že zážitky se do vás obtisknou více, než to, co slyšíte nebo co vám kdo ukáže. Cílem je rozvíjet sociální a komunikační dovednosti studentů, jejich schopnost spolupracovat v týmu, posilovat sebevědomí či učit se rozhodovat.
Často skloňovaným tématem, které vzbuzuje emoce, je matematika a státní maturita z ní. Jeden osmnáctiletý student napsal článek o tom, proč matematika studenty nebaví. Podle něj je to především pro to, že jim je složitě vysvětlována a vyučující se často zaměřují jenom na jeden možný způsob výpočtu. Má pravdu?
U nás ve škole, protože máme osmileté studium, jsme začali s metodou Hejného výuky matematiky. Ta je specifická v tom, že dává dětem hodně prostoru na to, aby samy hledaly různá řešení. Smysl matematiky není v tom, aby člověk jenom něco spočítal, je nenahraditelná v tom, člověka učí používat určité vazby a kroky k tomu, aby došel k ověřitelnému cíli. A hledat ta nejlepší řešení. Matematiky se zastávám, má se učit dobře a co nejvíce, ale myslím si, že je to v přímém rozporu z ní maturovat. Je mnoho lidí, kteří s ní mají problém, na maturitu se pak naučí nazpaměť příklady, které v ní mohou čekat, ztratí tím spoustu času, stejně jim to moc nedá, a tu krásu matematiky pošlapeme.
Celý rozhovor naleznete zde na str. 10:
Odkaz na rozhovor