TOP 09, STAN, KDU-ČSL

Jiří Růžička - Senátor

Jiří Růžička - Aktuality

Když stát vsadí na vzdělání

Když stát vsadí na vzdělání

04.12.2019

Senátor a ředitel pražského Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička vypráví o tom, v čem nás může inspirovat finské školství. Finsko prostě jede! napsal v říjnu na svůj Facebook. Takové dojmy si odvezl ze senátní návštěvy, při níž byl v hledáčku především finský vzdělávací systém, který je považovaný za nejlepší na světě.

Co vás ve Finsku zaujalo úplně nejvíc?

Asi to, že finská společnost se před desítkami let rozhodla udělat ze zaostalé země moderní a konkurenceschopný stát, a to tím, že vsadí na vzdělávání. Drží vizi bez ohledu na to, kdo vládne – ministerstvo školství bdí jen nad legislativou a financemi, ale koncepci toho, co se ve školách děje, udržuje na rovné cestě nezávislá vzdělávací agentura. To mě zaujalo, protože to je to, co nejvíc postrádám u nás. V českém systému neexistuje jasná vize, na níž by byla shoda. Každý ministr přijde s něčím úplně jiným, a když místo něj nastoupí další, vyčerpá polovinu své energie na to, aby odstranil nesmysly, které zavedl jeho předchůdce.

Co všechno jste ve Finsku navštívili?

Chodili jsme po institucích, které se na tom, aby systém fungoval, podílejí – byli jsme na ministerstvu, mluvili jsme s lidmi ze zmíněné výkonné agentury, byli jsme se podívat na pedagogické fakultě a ve dvou základních školách.

Jak to vypadalo na pedagogické fakultě?

To je úplně jiný svět. Mimo takové ty věci vhodné do novinových titulků, jako je třeba to, že berou jen každého desátého uchazeče – což je opravdu skvělé, protože si mohou vybírat ty nejlepší –, mě zaujalo, jak mají ten systém propracovaný a co považují za důležité při přípravě budoucích učitelů. Samozřejmě se věnují i oborové přípravě, ale mnohem víc než u nás se soustředí na to, aby učitelé uměli pracovat s takzvanými měkkými dovednostmi a s kompetencemi. Během dvou let magisterského studia stráví praxí neuvěřitelných 540 hodin. Mají povinnost učit, ale zúčastňují se i různých akcí školy, schůzí, seminářů, jednání s rodiči… Prostě poznávají celkový život školy.

Stráví 540 hodin na stejné škole, nebo je střídají?

Na to jsem se ptal také. Zajímalo mě, jak dokážou takové množství praxe zaručit. Dozvěděl jsem se, že mají několik fakultních škol, a když to nestačí, oslovují i další školy. Ale zpravidla je to tak, že celá praxe proběhne na jedné škole. To se nedá srovnat s množstvím praxe, kterou mají čeští studenti pedagogiky. Také je zajímavé, že na bakalářském studiu se druhému oboru věnují ve stejné míře jako pedagogickým dovednostem. U nás oborová didaktika tvoří 70 procent studia, což v praxi znamená, že studenti se většinu času věnují tomu, co budou učit, ale málo tomu, jak učit nebo jak se žáky komunikovat.

Proč je ve Finsku o studium pedagogiky takový zájem, zatímco u nás to bývá až škola několikáté volby?

Myslím, že to nesouvisí jen s penězi. Učitelé jsou tam placeni jako ve většině vyspělých zemí, to znamená slušně. Ale podle mě hraje roli i dobrá pověst Finska a finského vzdělávání, být učitelem je prestiž. U nás 60 procent absolventů ani nezačne učit – a já se vlastně nedivím. Teď nemyslím kvůli penězům nebo malé prestiži. Absolventi pedagogických fakult dostanou dobrý základ v několika oborech, znají základy didaktiky, metodiky, komunikaci, jsou použitelní v lecjaké oblasti, a tak jdou tam, kde dostanou lepší ocenění – nejen finanční, ale i společenské. Rozhodně nesdílím představu, že na „peďáky“ chodí jen loseři, kteří se jinam nedostanou. Spíš je otázka, jestli na místa učitelů nenastupují ti horší absolventi.

ZDROJ: LIDOVÉ NOVINY, LUCIE FIALOVÁ, 3.12.2019
Celý přepis rozhovoru naleznete zde: Odkaz na přepis


Aktuality z volební kampaně do Senátu 2016