Projev 8.5.2018
08.05.2018
Je 8. května roku 2018. Krásný jarní den, svítí slunce, kvetou šeříky a Praha je ještě o něco krásnější než obvykle. Právě dnes je to sedmdesát tři let od ukončení 2. světové války, jako většina světa slavíme Den vítězství, a sešli jsme se u památníku II. odboje, abychom si připomenuli události, které pamatuje už jen malá část z těch, co zde nyní stojí. Přesto je důležité na ně nezapomínat!
Dovolte mně pár otázek. Je to skutečně důležité? Co všechno si v tento den a právě na tomto místě chceme připomenout? Co pro nás po tak dlouhé době II. odboj vlastně znamená?
Boj za vlast, za svobodu, boj proti nacistické ideologii? Jistě a zcela nezpochybnitelně. Ale II. odboj je i významné období našich dějin. Možná jedno z nejvýznamnějších! Je to doba, kdy pojmy jako statečnost, obětavost, hrdost a čest měly svůj pravý význam. Je to období, kdy tyto pojmy byly naplněny skutečným obsahem a opravdovými skutky. A těm pojmům dávaly obsah skuteční lidé této země.
Boj za vlast a svobodu totiž nebyl jen výsadou vojáků, nebyl to vzdor nějaké malé skupiny vyvolených ani jednoho ideologického postoje. Je dobře, si uvědomit a připomenout, že za vlast, svobodu a čest se bojovalo na mnoha frontách. V leteckých soubojích nad Kanálem, v písku a horku africké pouště, v ruském sněhu a mrazu i v děsivé atmosféře koncentračních táborů.
A na co bychom měli být hrdí, bojovalo se za ni i doma, v domácím odboji. S II. odbojem nejsou spojeny žádné abstraktní či vymyšlené postavy. Přes veškerou úctu je dobré si připomenout, že to byli často zcela obyčejní lidé z celých Čech, Moravy i Slovenska, lidé, kteří v sobě našli dost odvahy udělat něco, co jim kázalo svědomí a slušnost. Lidé, kteří měli svoji zemi, své Československo tak rádi, že pro něj dokázali nasadit i životy. A statisíce je i položili…
Považuji si za čest, že jsem si v životě mohl potřást rukou s lidmi, kteří létali v RAF, ale i s lidmi, kteří přežili koncentrák. Jsem vděčný za to, že jsem mohl poslouchat vyprávění těch, kteří v deštivých a chladných květnových dnech pětačtyřicátého roku vyšli do ulic Prahy, aby stavěli holýma rukama barikády, a pak se nade vše radovali z krásného slunečného dne, kdy všechno skončilo. S hrdostí si občas prohlédnu zažloutlou kartičku, na které je zapsáno, že i můj táta byl aktivním účastníkem Pražského povstání. A dojímá mě i po desítkách let představa, že po někom nezbyla ani taková kartička, ale jen malý pomníček na zdi domu. Vzpomínka na dny, kdy celá Evropa už slavila mír…
Nemohu vyjmenovat a připomenout všechny, která mám spojené s událostmi 2. světové války, odboje či květnového povstání. A ani nechci. Ale můžu vás poprosit, abyste vzpomenuli alespoň na chvilku na někoho, kdo pro vás představuje to, o co v II. odboji opravdu šlo. A to, proč jsme se tady dnes sešli.
Totiž abychom vzpomenuli na ty, pro které pojmy vlast, svoboda, statečnost, obětavost, ale i hrdost a čest znamenaly víc než jejich život. Oni si to zaslouží a my, my to dnes potřebujeme možná víc, než bychom si přáli!
