Praha 6 oslavila svátek 28. října před Píseckou bránou
28.10.2019
Senátor za Prahu 6 a 1. místopředseda Senátu PČR Jiří Růžička se připojil k oslavám 28. října u Písecké brány, které byly spojené také s vernisáží výstavy "Nestáli stranou". Výstava připomíná statečnost československých sportovců.
Projev senátora Jiřího Růžičky k příležitosti oslav 28. října u Písecké brány na Praze 6
Je slavnostní pondělí 28. října 2019, slavíme nejvýznamnější státní svátek a máme patřičně slavnostní náladu. Nebylo tomu ale tak vždy, nebylo tomu tak ani v nedávné minulosti. Dovolím si malou osobní vzpomínku na tento den před třiceti lety, v roce1989, který je pro naši tak současnost důležitý.
Po slavnostní náladě tehdy nebyla ani památka! Měli jsme za sebou rok, kdy se komunistická strana a vláda snažila zuby nehty uhájit své postavení a byla ochotna s pomocí policie zasáhnout proti jakýmkoliv projevům nespokojenosti. Nálada tehdy byla na bodě mrazu a ve vzduchu cosi viselo.
Začalo to v lednu 1989, kdy se scházeli lidé, aby si připomněli památku dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha. Nikdy nezapomenu, jak tehdy ve večerních Televizních novinách pravidelně četli jména zadržených i s adresami, a jak jsem trnul, kdy uslyším jméno někoho známého nebo blízkého. I tak se snažil režim zastrašovat a upevňovat si svoje postavení.
Těsně před prázdninami tehdejšího roku se nejen mně dostalo do rukou prohlášení Několik vět. Textu, který nebyl nijak mimořádně konfrontační, přesto ho označila tehdejší média za nepřátelský a zaútočila zejména proti jeho signatářům. Už tedy nejen proti disentu, ale proti lidem, kteří byli na rozdíl od disentu známí a mezi lidmi oblíbení – Josef Kemr, Jiří Menzel, Jiří Suchý a další. Výsledkem jejich snahy byl pravý opak! Ještě před listopadem 1989 bylo pod peticí podepsáno zhruba 40 000 lidí!
A režim si pod sebou řezal větev i nadále. U nás se snažil držet pomocí síly, přestože sousední země už byly mnohem dál. Brutální zásah policie při výročí 21. srpna vystřídal velice neklidný podzim. Moc dobře si nejen já pamatuji, jak si nevěděl tehdejší establishment rady s ulicemi plnými lidí z tehdejší NDR. Lidí, kteří mířili za svobodou přes západoněmeckou ambasádu a mám v živé paměti nedaleký Pohořelec plný opuštěných Trabantů a Warburgů. I tyto události předznamenaly samotný 28. říjen 1989.
Tenkrát to byla sobota. Jako obvykle komunističtí papaláši už dopoledne žasli nad sebou samými a zavazovali k tomu při slavnostní přísaze i nováčky československé armády. Už brzy po obědě se ale začali lidé scházet na Václavském náměstí, aby pokračovali v protestech, které probíhaly celý rok. Policie před tímto dnem tradičně zatkla představitele disentu, ale naštvanost řekněme oné „šedé zóny“ byla neudržitelná. Na různých místech Prahy pak demonstrovalo už několik desítek tisíc lidí. Policie jich několik stovek zatkla, o sváteční atmosféře nemohlo být ani řeči… Pak následoval 17. listopad, ale to už je jiná kapitola našich dějin.
Jsem nesmírně šťastný, že jsem se dočkal toho, že lidé slaví tento den jako svůj svátek, že mají na tváři úsměv a uvědomují si, co všechno k tomuto dni patří. Nejen před 101 lety, ale i v nedávné minulosti, kterou dobře pamatujeme. Vzpomeňte na to prosím i dnes večer, až budete sedět u televize a sledovat, kdo všechno slaví tento den na Pražském hradě. Nepochybuji o tom, že tam budou sedět i ti, kteří byli mezi „pohotovostními pluky“ rozhánějícími před třiceti lety demonstraci. A také ti, kteří už tehdy reprezentovali komunistické myšlenky a dnes tvrdí, že oběti 21. přišly o život při autonehodách. Sedí tam proto, že jsme se s nimi nedokázali vypořádat. A také tam budou ti, kteří tuto zemi neustále a s velkou chutí rozdělují. Nemusela být rozdělená, kdyby ji právě on nerozděloval.
Nám to není lhostejné, ale umíme se s tím pro tuto chvíli vyrovnat a nejdůležitější státní svátek patřičně oslavit. Tento den si to zaslouží! Díky, že jste přišli.